Vojta Kiďák Tomáško

Trochu o sobě i o jiných.

Porodnice v Teplicích lázních. Dubnový den. Tuším šestnáctého. Dva roky po válce. LP1947. Počasí si nepamatuji, pana doktora také ne, přestože to prý byl dobrý kamarád mého tatíka. Později mi maminka vyprávěla o bouřlivých oslavách mého příchodu na svět. Bylo prý veselo v místních restauracích a narušen noční klid v lázeňské zóně. Jo, otec se uměl radovat. Ze všeho krásného. I ze mě.

Dětství maličko zkrátím. Bylo úžasné a vydalo by na samostatnou knížku.

Protože tatík byl stavitel, tak jsme migrovali za prací střídajíce Čechy a Slovensko, až jednoho dne maminka řekla dost a podívala se na otce pohledem, který nepřipouštěl odpor. Zakotvili jsme v malém městečku v západních Čechách. Kousek od lázní Karlovy Vary. Jmenuje se to tady Loket, je tu hrad, který nepokořil ani Žižka a ani jiný zbojník, pouze komunisti si tu udělali v padesátých létech tvrdý kriminál pro ty, co se jim nehodili. Je tu řeka Ohře a spousta kopců a lesů a rostou tu hřiby a jiné lesní plody. Ty otec zdařile využíval k výrobě různých ovocných vín a lihových nápojů. Pamatuji si, že v kuchyni na kredenci pořád cosi kvasilo a bublalo, ve sklepě byl podivný přístroj, obsluhovaný výhradně tatíkem a občas k nám chodili návštěvy, při kterých se po půlnoci nesl z oken dost hlasitý zpěv lidových písní. Musím ale uznat, že otec zpíval velice pěkně. Navíc dlouhá léta hrával na trumpetu. Za války prošel s vojenskou kapelou od Dukly do Prahy, dvakrát ho Němci postřelili a vůbec. Nerad o tom mluvil a při slově komunista, sevřel pěsti. Asi mu dost ublížili. Teda určitě, teď už to vím. Tenkrát jsem nechápal.

Tenkrát jsem toužil být pionýrem, mít rudý šátek a být k budování a obraně vlasti vždy připraven. Můj pionýrský život byl ale krátký, jak život jepice. Maminka, aby mě měla pod dohledem, se rozhodla, že povede náš pionýrský oddíl. To už jsem byl skoro měsíc hrdým nositelem rudého šátku. Když jsem s ním tenkrát přišel ze školy domů, otec si zapálil cigáro, praštil dveřmi a šel se opít se starým Kopačkou do hotelu Bílý kůň.

Ale jak říkám. Pionýrská kariéra byla krátká a bolavá. Při sběru léčivého podbělu na jedné z pionýrských schůzek, jsem nešťastnou náhodou trefil kamenem do hlavy pionýrku Vaňkovou, když jsem se snažil zasáhnout letícího čmeláka.. Pár kapek krve, tak pět-šest stehů, ale řev, jako by jí stahovali kůži za živa. Indián u mučednického kůlu by jen tiše procedil tradiční „pshaw“ a ani by nemrkl. Ale Vaňková se vžila okamžitě do role umírající labutě a nebyla k utišení. Husa jedna.

Takže hned na místě jsem dostal od matky nářez, odpoledne si mě vypůjčil starej Vaněk, večer mě přizabil otec a druhý den ve škole, před celou třídou mi matka potupně sebrala rudý šátek. A bylo po ptákách. Teda, po kariéře. Do ničeho jsem se od té doby neangažoval a do dneška politicky trucuju.

Jenže přišli i dny prosluněné a neskutečně krásné. To, když mi pan učitel Husák, dej mu pánbůh lehké nebe, půjčil svou kytaru a naučil první akordy. Ježíš, jak já byl šťastný. Hodiny jsem na půdě vyřvával, že černý muž žije pod bičem otrokáře a Džon Braun mrtev je a jeho tělo tlí. A z plna hrdla jsem všem sděloval, že chodím po Brodvaji, hladovej sem a tam, a taky že včera byla neděle a Dajána je v lásce nevěrná… Jupíí, to byla nádhera. Otec tvrdil, že vyju jak prérijní kojot na měsíc, a že by bylo lepší, kdybych pár písní prodal a koupil si melodii. Jenže, kdo by dbal na rady někoho, kdo poslouchá každý pátek odpoledne voničku lidových písní. Tady se proháněli kovbojové, peřeje řvaly v nočních tmách, plavovlasá Mery sténala v drsném objetí černého piráta. Na Aljašce zuřil bílý blizzard a ve staré chatě smečka psů hlídala mrtvé tělo starého zlatokopa.

Zásadně jsenesouhlasil s otcem, který tvrdil, že mě to moje brnkání neuživí a ať si jdu zopakovat matiku. Měl totiž mozek matematického génia a nechápal, že ne všichni mají orgasmus s Ludolfova čísla.

Jednoho letního dne jsem u řeky potkal partu trempíků. Dvě otřískané kytary, nové písničky, vůně hořících větví… Byl to osud. Byl to osud s vekým O. Od té chvíle byly pro mne soboty ve znamení sbalené deky do staré americké torny zvané ueska a laciné kytary , na kterou jsem si vydělal o prázdninové brigádě. Bylo mi čtrnáct a kousek, a svět mi otevíral pan Foglar a jeho Rychlé Šípy, úžasný pan Hemingway a Jack London, Karel May a Mark Twain, četl jsem vše, co se mi dostalo do rukou. A příběhy jejich hrdinů z dalekých zemí jsem prožíval s partou trempů v lesních campech Krušných hor i v tiché nádheře Jeseníků. Moje Ontário byl malý lom u Tatrovic a stejně jako Amazonka, mi do snů zpívala špinavá řeka Ohře. Jižní kříž nikdy nemohl být krásnější, než Velký vůz v červencové noci na Pasece snů. Těch potlachů, těch písní. Těch kamarádů, kteří podali ešus s horkým čajem, do kterého padaly jiskřičky táboráků. Jsem ti vděčný Osude.

Jména lidiček, co prošly mým životem by vydala na pár stránek. Ale nejsou tak důležitá na papíře. Jsou důležitá v srdci. Beztak se o některých určitě zmíním a ti ostatní se snad neurazí. Přece jen už se skleróza trochu začíná ozývat.

Jednou ve vlaku, cestou kamsi, jsem uslyšel hrát svoji písničku. Od úplně neznámé party. Bože já vyrostl. Poslouchal jsem tiše, a moje dušička se tetelila štěstím. „Tak to jsem napsal já, víte?“, chtělo se mi křičet na celý svět. Mlčel jsem a polykal sliny.

Přišel podivný rok 1968 a já zvažoval, jestli se nepodívat tam, kde jsem už tolikrát ve snu byl. Za vlakovými tuláky, co se jim říká hoboes, za chlápkama krotící divoké mustangy, nebo za těmi, co řídí obrovské náklaďáky na nekonečných mílích Spojených Států. Nerozhodl jsem se okamžitě a pak už bylo pozdě. Přišla kapela Plížák a koncerty. A byla tu máma s tátou, kterým by můj útěk zlomil srdce. Najednou tu byla moje žena a dala mi nejskvělejšího syna. A taky tu byla země, kde je přikováno moje já. Nejhezčí ráj na světě. I přes to, že se ho spousta chtivých nenažranců snaží vydolovat a rozbít.

Jenže to se jim nemůže podařit. Vím to. Jsem o tom přesvědčen.

Ale vrátím se trochu k muzice. Už jsem zmínil kapelu Plížák. Vznikla z party trempíků různých osad, kteří si padli do noty společnou chutí k muzicírování. A hlavně tam byl člověk, který už tenkrát psal písničky jinak, než staří ortodoxní trempové. Psal naším jazykem a psal o tom, co jsme chtěli slyšet. Říkali mu Wabi. Wabi Daňek. Můj věčný soupeř na potlaších, můj věčný kamarád. Bručoun, protiva, rejpal a jistota, že kamarádství je nade vše. Když odešel do Zlína za svou ženou, převzal jsem po něm v kapele funkci dvorního skladatele. Ale kam se moje písně hrabaly na takovou „Tonku“, Hudsonské šífy“, nebo „Mávej“. To byly hity. A dodnes jsou.

Duší a tátou všech těch muzikantských partiček a různých seskupení byl Jarda Studený. Teď se na nás kouká z nebe a občas je mu asi dost smutno. Naše muzika se krčí v koutě, drcená řevem, pitvořením, vulgaritou a ubíjena nezájmem kompjůtrových potomků. Chtěl bych věřit, že zase přijde doba čistých melodií, doba průzračných slov, doba slušnosti a vyššího principu mravního. Chtěl bych se jí dožít. Ale to jsem trochu odbočil. Soráč, jak říká moje vnučka.

Na kytaru už jsem uměl o pár akordů víc, a taky jsem pomalu začínal psát písně, kde kovboje a různé padouchy čekající na provaz, vystřídal vzdor a vztek na klec jménem tábor míru a socialismu. Vztek na „věčné časy a nikdy jinak“ Vztek na ty, co nás drželi pod krkem, na ty, co zbaběle kývali bratříčkům z Východu. Bezmoc a lítost mě nutily psát písně plné touhy po svobodě. Psát tak, aby ti, co naslouchají pochopili a už se tolik nebáli a nehrbili. To už ale na světě byla kapela Roháči z Lokte. Sedmdesátá léta. První veliké úspěchy na prknech, co znamenají svět. Anebo průšvih. Vyberte si.

Tonda Schneiberk, Mony, Vikin, Dáša, druhá Dáša, Mirek Huspeka.. potom Ríša Melichar (o tom se ještě zmíním), Jitka, Olča, Miloš, malej Ríša, a kolik jich to vlastně prošlo tou kapelou co vznikla po rozpadu Plížáků? Těžko se mi to počítá. Jenže oni pořád ještě hrají a dávají lidem zapomenout na všední útrapy. Je to moje kapela. Patřím a budu k ní patřit dokud bude existovat. I když už s nimi hodně dlouho nehraju. Prožil jsem s těmi blázny tolik krásy, že mám na rozdávání. Zažil jsem plné sály a ticho, že by špendlík bylo slyšet. Zažil jsem výbuchy nadšení, když Tonda poprvé zazpíval „Toulavýho“. A té radosti, když jsem dostal autorskou Portu. To byla tenkrát v Olomouci dlouhá noc. A potom ještě jednou v Plzni. Vzpomínám na amfiteátr v plzeňském Lochotíně. 1989. Třicet tisíc lidiček. Stojím tam sám s kytarou a zpívám. Ten tlak energie mě málem vrazil do nebe. A pak se ke mně přidala pardubická Stopa a lidi uslyšeli „Světýlka svíček“ Chtělo se mi brečet. Tisíce ohýnků v rukou diváků a milióny světýlek na nebi. Jen tak dál, jen tak dál…

A taky můj dopis na rozloučenou s Portou, kterou tenkrát vedli svazáčtí bossové do záhuby. Do prostředí špíny a podvodů, do smradlavého bahna plného podrazů a kupčení bez citu a bez přátelství. Napsal jsem, že to nechci, že s písněmi a s citem a láskou se nedá kupčit. A že už nikdy nepřijedu.Ó jak jsem se mýlil. Miloval jsem paní Portu. A miluju jí dodnes.

Odešel jsem od Roháčů a jedenáct let jezdil po klubech, kulturácích, táborech a kdoví, kde vlastně jsem to hrál. Bylo moc věcí, které jsem potřeboval říct jen já. Bez kapely za zády. Sám a naplno. To už spatřilo světlo světa pár desek s mými skladbami. Také si občas nějaká kapela vzala moji písničku, nahrála na desku, pár lidí mě poznávalo v autobusech i ve vlacích, prostě už jsem měl jméno.

Sedával jsem po koncertech se stejnou krevní skupinou komediantů. Pil s nimi víno i kořalku, sváděl krásný holky, vstával pozdě ráno a večer se rozbíjel na jevištích. A taky už jsem měl lepší kytaru a ztrácel strach z mikrofonů před pusou. Naučil jsem se s lidmi mluvit a v písních jsem svlékal svou kůži a rozdával duši. Domů jsem se vracel utahaný, nevyspalý, ale šťastný. Jo a taky jsem už dostával nějaký ten peníz. Za koncerty, za rozhlas, občas jsem se mihnul v televizi.

Pak se mi začalo stýskat. Jako kdyby mě něco unavilo, jako by mi něco chybělo. Byl jsem sám. Na cestách, na hotelech, na jevišti. Potřeboval jsem někoho, s kým si pokecám, dám pohárek, probereme fotbal a hokej a zanadáváme na politickou situaci..

Zvedl jsem telefon a zavolal svého dávného kamaráda z roztoulaných let. Zavolal jsem toho, který přišel do kapely Roháči a stal se jejím kapelníkem a mojí pravou rukou. Zavolal jsem člověka, který byl na stejné vlně jako já. Můj parťák a Člověk. Ríša Melichar. Já vám to říkal, že ještě přijde na něj řeč. Tak nastalo období "ve dvojce" a trvalo neuvěřitelných 15 let. Bez hádání, bez závisti, bez ponorkové nemoci.

Byli jako dvojice z grotesky. On velký a zavalitý, s pohledem Médi Bédi, já prťavý cholerik, s pusou rychlejší myšlenky. On chrápe a vstává časně ráno. Já klidně vydržím pařit do svítání a pak se můžu vyvalovat do odpoledne. Ríša je rybář humanista. Chytá sice ryby ale zase je pouští, protože by nezabil ani mouchu. Já kapra klidně bacím paličkou a s chutí sežeru. On má řidičák a auto, ale v metru, nebo v tramvaji by nevěděl jak si koupit lístek. Vlaky a autobusy zná , ale zásadně nepoužívá. Já nemám ani auto a ani řidičák. Nepotřebuju to. O autech vím asi tolik, že mají vpředu volant a stěrače, někde nějaký motor a vzadu vezeme aparaturu a kytary. A že musíme pořád kupovat benzín a jednou za rok nalepit jakýsi papírek na přední sklo a pak můžeme na tankodrom zvaný dálnice.

Ríša na kytaru umí a drží rytmus, zatím co já rytmus nenávidím, natož abych ho držel a na kytaru blbě, lae rád. Můj parťák zpívá sametovým hlasem, zatím co můj zpěv je neintonační směs, připomínající kvikot podsvinčete pod řeznickým nožem. I přes tyto rozdílnosti nám to kupodivu hrálo a občas i ladilo. A je k nevíře, kolika lidí bylo spokojeno, ba i občas někdo utrousil slovíčko pochvaly. No a pak si jednu nedej, že?

Oba máme strach ze zubaře, z hadů, z blbců na silnicích, a také z impotence. Nemáme rádi politiku, politiky, arogantní hlupáky a nafoukané nuly z obrazovky. Ríša fandí Slavii, což mě uráží, protože jediný klub, kterému se dá fandit jsou Teplice.

Patnáct let s Ríšou! Patnáctileté muzikantské "manželství". A mohlo trvat dál, jenže ekonomická situace a pár dalších věcí nás rozdělilo, takže už zase sám. Jsme stále velcí přátelé, nic zlého mezi námi není a nebylo, prostě to takhle přišlo a je. Ríša má dobrou práci v klášteře Teplá, hraje s Roháčema, těší se na důchod, občas se potkáváme a vzpomínáme a pořád je to ten, kterého si nesmírně vážím.

Začala se mnou jezdit má žena, a tak jí konečně mohu ukázat místa, kde je fajn, představit jí lidi, co mám rád a také se trochu vytáhnout, když se koncert povede.

Nádherné je, že po cestách potkávám spoustu svých muzikantských kolegů, které rád vidím, s kterými rád posedím a poklábosím o všem i o ničem..

Wabi Daněk, Pavel Dobeš, Věra Martinová a Jarda Wykrent, Žalman, Flereti a Jarmilka Šuláková, Míra Paleček, Stráníci, Radek Tomášek s Frantou Zikmundem,. Plzeňská Slepá kolej, Copáci, Šafráni ze Strakonic, Míša Rörich, Přemek Haas, Pavel Brom a další. Nikdy nezapomenu na starou, dobrou pardubickou Stopu a hradeckou Lokálku s Vaškem Součkem, ani na starý Spirituál kvintet s Karlem Zichem a Oldou Ortínským. Moje srdce okouzlily písně Roberta Křesťana, Jarek Nohavica je mi vzorem, jak zacházet se slovíčky i s divákem. Mám svého osobního "cikána" Otu Maňáka a já jsem zase jeho osobní gadžo. Otík je chodící moudrost, laskavost a až neskutečná muzikálnost.

A je tu poetik Mirek Kovářík. Takového recitátora budeme jednou těžko hledat. Mé cesty zkřížil kytarový mág Miloš Dvořáček i guru klasické kytary Štěpán Rak, stejně jako Petr Rímský, starý morous a znalec dobrého pití. Což jsme ale skoro všichni. A k okruhu oblíbenců patří celá plejáda pořadatelů a lidiček, kteří se pohybují okolo různých festivalů a koncertů. Jsem pyšný, že mezi kamarády byl i herec Vladimír Čech , který bohužel už hraje na jiné scéně, tam nahoře, kde se jednou určitě sejdeme všichni.K přátelům patří spisovatel Pepík Kejha, úžasný fotograf Karel Soukup, stejně jako nejlepší krejčová v Praze Maruška Šimková. Bože, to je najednou lidí. Už by se pomalu nevešli ani k nám na zahradu, přestože je dost veliká. A to nejsou zdaleka všichni. Přátelé z moravských sklípků, kluci z hospůdky, Franta a Táňa z Lokte, Kolíňáci a dalších asi milión lidiček. Nejde zapomenout na ty, bez kterých by muzikanty bylo těžko slyšet a vidět. Na všechny zvukaře, bedňáky a osvětlovače a stavěče pódií. Zbynďa, Míra Hron, Mašoun, Míra Zíka, Péťa Kratochvíl, Joudalíci a další a další. Promiňte, že vás všechny nestačím vyjmenovat. Ale určitě jste v mém srdci.

Kromě Lokte a jeho okolí miluji Moravu. Celou a bez výhrad. Myslete si o tom co chcete. A není to jen pro ty hrozny a sklípky. A voňavou trnkovici a meruňku. To je až na druhém místě. Mám rád moraváky, jako takové. Vážím si jejich práce a miluju jejich písničky. V hluboké pokoře se před nimi skláním. Ano, vím že všude jsou lidé dobří a také prevíti. Já jenom věřím, že na Moravě je přece jen o prevíta míň a tak mi to neberte. A o ostatním si povíme u sklenky Rulandy šedé, třeba ve Vrbici u Vítka Sedláčka.. A budeme mít oči opilé Moravou.

Vydal jsem za svůj život asi 10 Cd. Někdy mě napadá, jestli toho není až moc. Některé písně bych klidně nechal v šuplíku, nebo přezpíval a přearanžoval. Ale pak si řeknu, že ne, že to má zůstat tak, jak jsem to nahrál. Je to vlastně výpověď, jak jsem žil, skládal a muzicíroval. Jak šel čas. A dávat starým písním nový kabát netřeba. To ať dělají jiní.

Stejně jako ne všechny stromy rostou rovně a ne všechny kytky krásně voní, tak i některá píseň nemusí být hitem a nemusí oslovit všechny. Ale když jsem je psal, věděl jsem proč je píšu a v té době mi připadaly nejlepší. A mýlit se, je lidské.

Třeba když si některé poslechnete, dáte mi za pravdu. Jsou o lásce a přátelství. A o víře v lepší svět. Písně, které zní nejlépe v tichu pokoje a můžete v klidu vnímat o čem vám vypráví. Je v nich můj život, moje radosti i trápení a vaše i moje srdce. Tak je srdcem poslouchejte a promiňte chybičky, které se občas vloudily.

Za chvíli si připíšu sedmý křížek a to už by chlap měl vědět, co je dobré a co ne. Já myslím, že to vím. Už dlouho. A tak se toho dobrého chci držet až do konce.

Vojta Kiďák Tomáško z královského města Loket.